Významné osobnosti

Home » O městě » Významné osobnosti

Viktorin Kornel ze Všehrd, humanista a právník

Viktor Kornel se narodil kolem roku 1460 v Chrudimi a zemřel  21. 9. 1520 v Praze.

Mistr Viktorin patří k významným postavám české literární a právnické tvorby. Narodil se v rodině chrudimského řezníka Januška. Movitý otec jej roku 1477 poslal studovat na pražskou univerzitu, kde Viktorin o šest let později dosáhl titulu mistra svobodných umění. Viktorin působil na univerzitě, kde přijal humanistické přízvisko Cornelius, poté získal místo u zemského soudu, zprvu jako starosta komorničí a ingrosátor, od roku 1493 jako místopísař zemských desek. Vzhledem ke svým postojům při tvorbě zemského zřízení byl Viktorin v roce 1497 propuštěn z úřadu a na čas dokonce uvězněn. Nesnáze mu sice nezabránily vytvořit během devadesátých let většinu ze svých proslulých děl, nicméně po roce 1508 se vzdal literární činnosti a konec života strávil jako právní poradce.

Zásadní význam pro humanistickou literaturu měly jeho překlady Knih sv. Jana Zlatoústého a Knih sv. Cypriána. Největší slávu přinesla Všehrdovi jedna z nejvýznamnějších památek právnické tvorby v našich zemí, nesoucí název O práviech, o súdiech a o dskách země české knihy devatery.

V Chrudimi byl v roce 1901 Všehrdovi odhalen pomník, u něhož se roku 1920 konala oslava 400. výročí jeho úmrtí. U příležitosti další velké oslavy v roce 1960 byl pomník opraven a konala se výstavka a konference právních historiků. Náměstí s pomníkem nese Všehrdovo jméno.

Josef  Ressel, vynálezce

Narodil 29. 6. 1793 v Chrudimi a zemřel v noci z 9. na 10. 10. 1857 v Lublani.

V Chrudimi, kde se narodil v domě čp. 124/1 v Široké ulici, prožil Ressel jen několik dětských let. Po studiích na dělostřelecké škole v Českých Budějovicích, vídeňské univerzitě a lesnickém učilišti v Mariabrunnu u Vídně působil většinu života na jihu rakouské monarchie (jako lesník v Krajině a nakonec jako lesní intendant námořnictva v Terstu).

Resselovo jméno je spojeno s celou řadů vynálezů: lisovacím válcem, válcovým mlýnem, lisem na víno a olej, přístrojem na vyluhování barviv, pluhem s redukovaným třením, mechanismem divadelního jeviště, parním vozem na přepravu osob atd. Zásadní obrat v rozvoji paroplavby první poloviny 19. století  a světovou proslulost si Ressel získal svým vynálezem lodního šroubu. Přední místo mezi celou řadou průkopníků tohoto nového pohonu lodí, nahrazujícího dosavadní kolesový mechanismus, patří Resselovi především díky umístění šroubu na záď lodi mezi vaz a kormidlo. Svůj vynález prakticky ověřil 4. 8. 1829 v Terstu na lodi Civetta.

Po Resselově smrti se Chrudim stala jedním z předních ochránců jeho odkazu: 29. 6. 1861 byla v Široké ulici odhalena pamětní deska na jeho rodném domě. Chrudimské veřejnosti byl 15. 6. 1924 slavnostně předán pomník vynálezce od Ladislava Šalouna a Resselovo jméno nese od konce šedesátých let 20. století i zdejší gymnázium. Od roku 1991 je jeho jménem označeno hlavní chrudimské náměstí. V Chrudimi proběhly také četné oslavy vztahující se k významným výročím Resselova narození či úmrtí. Nemalou pomoc poskytlo město Resselovým potomkům – mj. synovi – technikovi a vynálezci Jindřichu Resslovi (1829-1884), který byl v roce 1861 jmenován čestným občanem města Chrudimě.

J. Ressel byl pohřben v Lublani, ale hrob již neexistuje. Chrudimské Regionální muzeum uchovává ve svých fondech celou řadu památek na J. Ressela, mj. originály či opisy dokumentace jeho vynálezů, korespondenci, archiválie a fotografie související s uctěním jeho památky v našem městě, ale i v Rakousku, Německu, Itálii, Slovinsku a Chorvatsku.

Jan Nepomuk Štěpánek, dramatik, překladatel her, významný činitel obrozeneckého dramatu a Stavovského divadla v Praze

Jan Nepomuk Štěpánek se narodil 19. 5. 1783 v Chrudimi a zemřel 12. 2. 1844 v Praze.

J.N.Štěpánek se narodil v domě čp. 89/1 v dnešní Štěpánkově ulici. Ve městě navštěvoval hlavní trojtřídní školu, po gymnazijních studiích v Litomyšli odešel do Prahy, kde úspěšně absolvoval filozofii, následné studium bohosloví ale nedokončil. Zasloužil se o rozvoj českého dramatu za obrození a prosadil uvádění her v češtině o nedělích a svátcích ve Stavovském divadle. Tam působil dlouhá léta jako herec, režisér a ředitel. V Praze byl organizátorem divadelního života.

Divadlo zásoboval překlady her a původními dramatickými pracemi. Soupis všech Štěpánkových prací činí 131 položek. Převažují „veselé hry“ a frašky, činoher, tragédií, zpěvoher a oper je méně. Většina z nich jsou překlady a adaptace cizích her, převážně německých. Původních dramatických prací je patnáct. Nejprve ho zaujaly rytířské hry, které heroizovaly rytíře jako nositele ušlechtilých ctností a vycházely vstříc divadelně nezkušenému divákovi jednoduchým příběhem. Literárně nejcennější jsou jeho veselohry, aktovky Berounské koláče, Pivovár v Sojkově a hra Čech a Němec, která se na divadelním repertoáru udržela dlouho.

V druhém období tvory (1824 – 1843) převažovala organizační činnost ve Stavovském divadle a méně významná činnost novinářská (redigoval časopis Česká včela). Hodnocení J.N. Štěpánka je protikladné, od nadšeného přijímání až k nespravedlivému odsuzování za to, že preferoval vlastní hry a dbal více na líbivost her než na uměleckou kvalitu.

J.N.Štěpánek po smrti matky a novém sňatku otce značně omezil styky s rodným městem. Chrudim se k němu vždy hlásila, připomínala si jeho odkaz, na jeho rodném domě byla odhalena v roce 1879 pamětní deska a ulice v historickém jádru dostala jeho jméno. V tzv. Chrudimském panteonu mu byla  14. 10. 2010 odhalena busta od akad. sochaře J. Brože.

J.N. Štěpánek byl pohřben v Praze na Olšanech, v roce 2017 jeho hrob převzalo město Chrudim do své péče a na své náklady jej zrestaurovalo.

František Schmoranz st., architekt, stavitel, pracovník památkové péče, čestný občan města Chrudim

 František Schmoranz st. se narodil 30. 12. 1814 v Bělé (součást obce Liberk) a zemřel 4. 4. 1902 ve Slatiňanech.

Díky kontaktům s rodem Auerspergů, kteří vlastnili mimo jiné panství Nasavrky, zámky ve Žlebech a Slatiňany, se dostal kolem poloviny třicátých let 19. století na Chrudimsko.  Usadil se ve Slatiňanech a založil zde stavební huť. Nedaleké krajské město Chrudim nabízelo mnoho příležitosti k uplatnění a v roce 1844 se stal městským stavitelem, v r. 1853 byl jmenován krajským konzervátorem památek.

V Chrudimi se podílel na více než stovce projektů. Rekonstruoval a upravil kostely Nanebevzetí Panny Marie, Povýšení svatého Kříže, sv. Michaela, sv. Kateřiny, staré městské divadlo, vodárnu čp. 111/11, obecní cihelnu, postavil mosty přes Chrudimku v Široké ulici, krajský soud, budovu gymnázia čp. 6/11, městskou nemocnici, městský pivovar, Novoměstskou kašnu ad.

Jeho nejznámějším dílem mimo Chrudim je rekonstrukce katedrály Sv. Ducha v Hradci Králové. Přestože byly a jsou jeho zásahy v oblasti památkové péče hodnoceny jako problematické, patří k významným postavám českého stavitelství druhé poloviny 19. století.

František Schmoranz st. Je pohřben ve Slatiňanech.

Jan Pavel Čechpauer, sochař a řezbář

Dodnes není známo, kde se J. P. Čechpauer narodil. Zemřel asi v roce 1725 v Chrudimi. Celou jeho životní pouť ilustruje jen několik kusých archivních zpráv.

Po umělecké stránce byl J. P. Čechpauer formován v dílně kutnohorského sochaře Františka Martina Katterbauera, kde je doložen z roku 1710 jako tovaryš. Zřejmě v roce 1717, kdy se také na trvalo usadil v Chrudimi, se ujal práce na sloupu Proměnění Páně na hlavním chrudimském náměstí. V Chrudimi se také Čechpauerovi připisují sochy Ecce homo a Panny Marie Bolestné v parku u kostela sv. Michaela, jejichž vznik bývá situován do doby kolem roku 1726.

Ignác Rohrbach, sochař

Narodil se asi roku 1691 v kladské Kaiserwalde (dnes Lososka) a zemřel pravděpodobně 25.10.1747 v Chrudimi.

K nemnoha východočeským barokním sochařům, jejichž stylová osobitost nevyrostla v přímém kontaktu s Bernardem Matyášem Braunem, patří Ignác Rohrbach. Po učednických letech ve Slezsku a pravděpodobné cesty do Itálie je sochař poprvé doložen k roku 1725 v Běstvině, kde po sobě zanechal výtečné nepolychromované řezby (mj. nadživotní sochu sv. Jana Evangelisty) a sousoší sv. Jana Nepomuckého v hvězdovité kapli na návsi. 

V Chrudimi se první zpráva o Rohrbachovi objevila v září 1726, kdy se oženil s vdovou po sochaři Čechpauerovi. Po něm přebral vedení prosperující sochařské dílny i dokončení rozpracovaných zakázek. Mezi měšťanské zakázky v Chrudimi patřila poprsí imperátorů a vázy na portálech bran v parku Neuperského dvora. K významným mimochrudimským dílům I. Rohrbacha  patří výzdoba kostelů v Mikulovicích, Bohdanči, Chrasti, Hlinsku, Bojanově, Vraclavi aj. Jeho dílem jsou i venkovní kamenné sochy v Heřmanově Městci, Žumberku atd.

I.Rohrbach byl pochován na hřbitově u kostela sv. Jana Křitele v Chrudimi.

Karel Pippich, advokát, organizátor divadelního, hudebního a literárního dění v Chrudimi, významný sokolský pracovník, čestný občan města

Narodil se 21. 4. 1849 ve Zlonicích u Slaného a zemřel 28. 3. 1921 v Chrudimi.

Otec Emanuel Pippich (1812-1889) v Chrudimi zřídil v roce 1853 advokátní kancelář. Syn Karel převzal jeho advokátní praxi a vykonával ji až do konce svého života.

Umělecké záliby K. Pippicha se dělily mezi divadlo, hudbu a literaturu. Hudební aktivity podporovala jeho první manželka, pěvkyně Miloslava Havelková, která však předčasně zemřela.

Pippich zasáhl významně do rozvoje chrudimského divadelnictví jako herec, režisér a ředitel spolku ochotníků. Dbal na výběr divadelních společností, prosazoval uvádění nových českých i cizích her a pohostinská vystoupení předních herců. Napsal tři jednoaktovky (Z české domácnosti, Ve veřejném životě, Slečna nakladatelka), dvě významnější dramata (Svět zásad a Slavoman), a několik libret, především Vlasty skon. Hluboký vztah k hudbě se odrazil v jeho publikační činnosti, v obnově pěveckého spolku Slavoj a v podpoře hudebního života v Chrudimi. Jeho zásluhou vystupovali ve městě známí umělci a koncentrovala se zde přední hudební tělesa. Vlastní umělecká tvorba se zaměřila na písně a zhudebnění slovesných textů. Vztah k literatuře se projevoval jednak organizačními aktivitami ve Spolku k podpoře české literatury a v Literárním klubu, jednak četnými verši, často s tematikou sokolství.

Jeho organizační schopnosti a široký rozhled se uplatnily především ve veřejné a politické činnosti. Byl členem obecního zastupitelstva, městské rady, okresního výboru a poslancem zemského úřadu.

Významná byla Pippichova práce v sokolském hnutí. Zastával funkce starosty místního Sokola, starosty východočeské sokolské župy, která byla po něm pojmenována, a byl členem vrcholných sokolských orgánů. V kulturní činnosti pokračoval Pippichův předčasně zemřelý syn píšící básně, rytíř Karel Pippich-Havelka, a také druhý syn Jaroslav Pippich, významný představitel zdejšího ochotnického divadla. Vnučka K. Pippicha Jaroslava Scheideggerová, žijící ve Švýcarsku, je mj. autorkou knihy Symfonie života, v níž vystihla kulturní atmosféru Chrudimi v meziválečném a válečném období.

K. Pippicha připomíná v Chrudimi pamětní deska umístěná na sokolovně a jméno zdejšího divadla. Karel Pippich je pohřben na hřbitově U Kříže.

Alois Hnilička, ředitel kůru a hudební skladatel

Alois Hnilička se narodil 21. 3. 1826 v Ústí nad Orlicí a zemřel 10. 11. 1909 v Chrudimi.

Základy hudebního vzdělání ve hře na housle a klavír získal v dětství od svého otce Františka Hniličky, učitele hudby a pozdějšího ředitele kůru v Ústí nad Orlicí. V deseti letech se stal fundatistou augustiniánského kláštera ve Starém Brně, kde se kromě zpěvu zdokonalil i ve hře na housle. V době mutace ztratil hlas, a proto se musel v roce 1840 vrátit domů. Tam se pod otcovým vedením učil hrát na varhany a různé dechové nástroje.

V roce 1842 odjel A. Hnilička do Prahy studovat varhanickou školu. U Františka Blažka výrazně rozvinul svůj talent, takže mohl zastupovat i zkušené varhaníky. V roce 1844 opustil Prahu a v Hradci Králové absolvoval jednoroční učitelský kurz. Po ukončení pedagogického studia byl podučitelem a varhaníkem na Ústeckoorlicku. Po smrti svého otce v roce 1849 se stal učitelem a varhaníkem v místě svého rodiště. Jako skladatel na sebe v této době dobře upozornil oratoriem Ztracený ráj (1851), které nastudoval s místní Cecilskou jednotou, jeho symfonie D-dur, opus 52 byla uvedena dokonce v Praze (1858).

V roce 1863 A. Hnilička přijal nabídku chrudimského starosty Josefa Klimeše a stal s městským kapelníkem a varhaníkem v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Kapela po jeho vedením (1863-1871) získala pověst znamenitého hudebního tělesa. Např. jeho kantáta zvítězila v soutěži vyhlášené k slavnosti položení základního kamene Národního divadla v Praze (1868).

V letech 1863-1872 byl A. Hnilička sbormistrem zpěváckého spolku Slavoj, pro nějž napsal řadu skladeb. Dvacet pět let byl také členem Klimešova sboru, jehož úroveň oceňovali i skladatelé jako Antonín Dvořák či Camille Saint-Saëns. Patnáct let vyučoval zpěv na zdejším reálném gymnáziu. A. Hnilička by rovněž výraznou organizátorskou osobností chrudimského hudebního života (například zde uvedl mladého Zdeňka Fibicha do hudebního života).

Pozoruhodná je Hniličkova skladatelská činnost.  Alois Hnilička vytvořil 216 opusů, které byly na programu v Chrudimi a Ústí nad Orlicí, ale i v Praze. Jednalo se o skladby církevní, ale také díla orchestrální, kantáty, oratoria, sbory, skladby pro klavír či varhany.

Z jeho církevním skladeb je nejvíce ceněna slavnostní mše D-dur, opus 93, která ho uvedla v roce 1872do funkce ředitele kůru, již zastával až do roku 1903.

Alois Hnilička je pohřben na hřbitově U Václava. Jeho jméno v Chrudimi připomíná název jedné z ulic.